24. Práva některých osob na zaopatření – dědicové mají povinnost zaopatřit určité osoby po smrti jejich blízkého, pokud tyto samy nedědí

Zákon reaguje na možnou nouzovou situaci osob, ve které se tyto osoby ocitly po smrti zůstavitele. Ze zákona tak určitým příbuzným vzniká tzv. právo na zaopatření. A to konkrétně zůstavitelovým potomkům, manželovi (příp. matce jeho dítěte), rodičům a osobám, které bezplatně požívaly zaopatření v domácnosti zůstavitele až do jeho smrti.

Pokud se dědici shodnou na rozsahu nákladů na zaopatření jednotlivých osob, půjde o pasiva pozůstalosti, která se uvedou v rozhodnutí o dědictví. Pokud se dědici neshodnou, bude na dotčených osobách, aby své právo uplatnily žalobou u soudu. O existenci jejich práva a jeho případný rozsah pak bude vedeno sporné řízení.

Potomci, kteří nedědí, mají právo na nutnou výživu (za účelem uspokojení výživy a základních osobních potřeb v nutném a nezbytném rozsahu) za předpokladu, že sami nemají takový příjem na zajištění bydlení a stravy a objektivně nejsou schopni se sami živit.

Na slušnou výživu (uspokojování výživy a základních osobních potřeb, vč. bydlení a výdajů např. na léky, zdravotní pomůcky, oblečení) pak mají po určitou dobu právo i manželka či těhotná partnerka zůstavitele.

Mezi další patří právo na nutné zaopatření (pro manžela a rodiče zůstavitele) a právo na bezplatné zaopatření (pro osoby sdílející se zůstavitelem bezplatně domácnost), ale jen po dobu 3 týdnů od jeho smrti.

Příběh: Roland byl starý dobrák. Ve svém luxusním domě nechal bezplatně žít svého o dost mladšího kamaráda Bohouše. Když ale Roland zemřel, jeho dědicové už Bohouše v domě nechtěli. Bohouš se ale bránil, že přeci jsou povinni jej zaopatřovat stejně jako Roland, a to ještě další 3 týdny. Bohouš tak zůstal ještě další 2 týdny, než si našel vlastní bydlení.